Vánoční blog: O Vánocích - smířená...

Sedím na sedačce, zabalená v plédu, dřevo v krbu praská, popíjím svařené víno a vnímám vůni pečících se vanilkových rohlíčků.. Ne, že bych neměla nic jiného na práci, je jí tady dost, ale dobře vím, že mi neuteče.Sedím a přemýšlím, koukám do světla svíčky a jsem spokojená, že jsem se letos, přestala bát vánoc.

Mihotavé světýlko svíčky, s vůní skořice a teplo sálajícího krbu přineslo spoustu překrásných vzpomínek na to množství Vánoc, které jsem prožila.. Od těch prvních, co jsem si pamatovala, protože jsem k Ježíšku dostala sportovní kočárek pro panenku, s dřevěnými kuličkami na madélku, po všechny ty, kdy k nám jezdily návštěvy.
Na rituály se sestrou, když jsme házely pantoflem, přesto, že jsme ještě zdaleka nebyly na vdávání a on se nám v naší malé panelákové kuchyni odrážel od stěn a padal na hlavu. Na krájení jablíček i pohodu, při které se všichni účastnili příprav. Tatínkovu úžasnou modrou omáčku na kapra i máminu bezkonkurenční polívku. Nezapomenu na Vánoce, kdy se tolik peklo a smažilo, až bylo tak přetopeno, že jsme dokořán otevřeli okno. Táta pustil kotoučový magnetofon B 42 s oblíbenými písničkami, a usedli jsme ke štědrovečerní večeři. Asi třetí písnička, byla Přejdi Jordán a čtvrtá Běž domů Ivane, čeká tě Nataša. Magneťák vřískal do tmy, my přemýšleli kolik partají tuhle tehdy "zakázanou písničku" slyší, ale protože jsme dodržovali tradice - nikdo nesměl vstát od večeře, aby to raději vypnul a odvrátil hrozbu nějakého udání. Nevím, jestli to způsobilo napětí, nebo bizarnost celé situace, ale smáli jsme se všichni tak, že nám málem zaskočily rybí kůstky v krku. Tak rychle snězenou slavnostní večeři jsme snad nikdy neměli..
Vzpomínám i na Vánoce s mou první láskou - kdy sníh osvětlený pouliční lampou křupal pod nohama a jiskřil, jako už nikdy ne, a při čekání na autobus nám nebyla zima. Útočiště jsme měli u mých rodičů, protože maminka člověka, o kterém jsem byla přesvědčená, že s ním prožiju celý život, byla tehdy daleko za železnou oponou. Prožila jsem s ním sedm krásných let. A na vůni vánočních balíčků z Ameriky, nikdy nezapomenu, byly balené s láskou a vždy voněly novotou, luxusem a nedosažitelnou dálkou.
Nezapomenu na Vánoce, kdy den před Štědrým dnem - zemřela moje jediná babička - ta druhá zemřela, když mé mamince bylo osm a tak jsem ji nikdy nepoznala..
Babička mi v nemocnici při mé poslední návštěvě řekla - "všem vnučkám jsem vyšila ubrus do věna,abyste na mě měli památku  a tobě, mé nejmladší vnučce jsem to už nestihla"..
Někde uvnitř jsem věděla, že ji vidím naposledy. Řekla jsem jí - "babi tovůbec nevadí, dala jsi mi větší věno - naučila si mě je vyšívat - můžu si jich vyšít, kolik budu chtít" - zmáčkla mi ruku a pevně mě držela.
Tehdy jsem pochopila, že velký dar je i možnost se rozloučit a smířit se s tím, co život zákonitě přináší. Byly to tehdy smutné Vánoce, ale všichni jsme měli pocit, jako by tam maminka mého táty byla s námi. 
Vzpomínám na všechny Vánoce, kdy jsem se ze světa vracela k rodičům a už se nemohla dočkat té vůně domova, kdy jsem vozila spoustu dárků, abych hlavně mamince vynahradila to, že jí toho Ježíšek " z nějakého důvodu" vždycky přinesl nejmíň a mně to bylo odmala líto. Byl to tak silný pocit, že jsem si jako máma raději kupovala menší dárky pod stromeček, aby se mým dětem nestahovalo hrdlo lítostí, jako mě kdysi.
Vzpomínámi na první Vánoce v našem prvním domečku s malým "Ježíškem" pod stromečkem - protože prvorozenému byly tehdy necelé dva měsíce.. I na ty s druhým chlapečkem, který se narodil už do nově zbudovaného hnízda, které jsme pomalu a trpělivě, podobně jako vlaštovky, stavěli jen pro své potomky.
I na vánoce s třetím chlapečkem, kdy už nám vlastně nic nescházelo.. Od té doby jsme kouzlili kouzlo Vánoc jen pro ně.. 
Přestože to, co nejvíc začalo scházet - bylo najednou vzájemné porozumění a láska. 
Až se najednou, jednoho dne, kouzlení Vánoc stalo palčivě bolestným procesem, při kterém jsem polykala slzy a a potlačovala svoje vlastní pocity, ve strachu, že už žádné Vánoce pro ně nebudou ty pravé.
Každé další Vánoce mě děsily a bolely ještě víc..
Tyhle nebudou. Už to vím.  
Nejdřív musí člověk odpustit sobě. Potom tomu, kdo mu ublížil - většinou si takový člověk nese mnohem větší kříž a mnohdy zaslouží i politování. Ani nevím, kdy - přišlo to smíření a rozloučení se..
Oheň v krbu dohořívá, rohlíčky jsou dopečené a já se snažím nemyslet na ty, co budou mít letos u stolu z nějakého důvodu prázdné místo. Díky zprávám, které před Vánocemi vnímáme ještě citlivěji, než jindy, člověk, ví ,že jsou rodiny, co mají své blízké v nemocnicích - rodiče, co tragicky přišly o své děti a děti, co přišly o své rodiče.
Už dnes vím, že za každé další Vánoce, které strávíme pohromadě musí člověk umět být vděčný.. 
V klidu odpočívám, nikam se neženu, poprvé po dlouhé době, si nepřipouštím starosti, nebojím se krizí, ani nedostatku, nebojím se roku 2012, ani toho, že bude konec světa.
I na sobě totiž cítím, že bude konec něčeho jiného..
Že lidé už mají nespravedlnosti i zloby dost, že se začínají vracet k pravým hodnotám, jeden k druhému, že myslí na ty, co potřebují pomoc, nebo pohlazení, když je někdo opustí, povzbuzení, když se jim nevede. 
Sedím a popíjím chutné svařené víno a těším se na Vánoce.. Já se těším!
Strávím je letos opět jako máma i jako dcera. Mám zdravé děti a rodiče. Budu v kruhu těch nejbližších, se kterými vůně víc voní, chutě víc chutnají a srdce bije hlasitěji. Tak proč se bát..

Vánoce jsou opravdu svátky klidu a míru. Hlavně v duši. A když k tomu člověk znovu najde ztracenou víru - je to velký svátek.. 
Letos nedělám velký předvánoční úklid, nehoním se po obchodech, dárkům jsem obětovala jedno odpoledne a už je mám i zabalené. Těším se na tu dětskou radost z nich. Ale mnohem víc se letos budu soustředit na zpívání koled, krájení jablíček, pouštění svíček v oříšku po vodě a lití olova.
A možná opět budu házet pantoflem - i kdyby mi měl zase spadnout na hlavu. 
Vánoce si můžeme dělat každý den, tak proč si kazit ty pravé.
A jediné, co si ještě můžu přát je sníh, pohádkově jiskřící ve světle pouliční lampy, anebo ještě lépe, měsíce..