A včelky neví kam dřív zaletět.. Okolo kvetou chrpy, pivoňky, kopretiny, divizny,třezalka, mateřídouška, skalničky - nemusí se zbytečně unavovat hledáním a dalekým doletem. Přiletí, zatančí svůj taneček blízké pastvy a pozvou na ni své pracovité sestry - létavky. To jsou ty, které už za sebou mají (3 dny po vylíhnuti) starost o čištění buněk. Ty tak připraví včelí královně  k zakladení..
4 až 6. den, se stávají krmičkami  larviček. 6. až 12. den mají za úkol krmit matku mateří kašičkou. 12 až 21.. den se z dělnic stávají stavitelky, které staví plástve. 18. dne se z nich stávají strážkyně česna a nakonec od 21. dne, jsou "povýšeny" na  létavky - nosí do úlu potravu a vodu.
Délka života včely závisí na výživě a množství práce. V době snůšky se upracované dělnice dožívají 30-40 dnů. Tak krátká doba... V době zimního klidu to může být i 6-8 měsíců. Zvlášní místo v úlu mají trubci - včelí samečci. Líhnou se z neoplozených vajíček ! Může jich být několik set až pár tisíc - a jen ti vyvolení mohou oplodnit královnu. Zaplatí za to okamžitě cenou nejvyší, svým životem - ihned po aktu - padají mrtví k zemi. Ti ostatní, jsou na konci léta doslova vyhnáni z úlu..  Zajímavě vyřešeno, člověku se chce pousmát, ale mně osobně by se líbilo, kdyby Vilík zůstával s Májou navždy - tedy alespoň do jara. Spolu by ještě přivítali slunce a podívali se na nové pokolení, jak roste. 
Koukám hrdě na své syny - pozorují dědu, jak fouká kouř z kuřáku na včely v úlu. "Proč to děláš dědo?", ptá se nejmladší.. Včelky si myslí, že se blíží požár a stahují se zachraňovat zásoby.."  "A neuhoří?"  "Ne, to ne, v kuřáku spaluju troud, který vytváří studený dým. Nehrozí od něj zapálení úlu, ale včely před ním utíkají a včela s plným medným váčkem, nebodá - je mírnější. Navíc má jiné starosti, a tak můžem v klidu dělat svoji práci. Mohl bych na ně také rozprašovat vodu.  Ale kapky vody fungují méně. Včely se před nimi také stahují do hloubi úlu, nicméně nepřipravují se na útěk - neplní si medné váčky. Účinek je tak krátkodobější a slabší."
Táta při tom zkušeně vytahuje rámeček, obtěžkaný zlatavým lesklým a nesmírně voňavým medem, na většině plochy, už zavíčkovaným.
Skoro až posvátně ho odnesu do naší "medové chatky" a tam z něj speciální vidličkou odvíčkuju opatrně plástev a naskádám do zbrusu nového nerezového medometu, který s rovnoměrně vycentrovanými rámečky točí už sám - je elektrický. To jsou vymoženosti.. 
Když medomet spokojeně vrní, ochutnáme tu "nejlepší žvýkačku" - odstraněná víčka plná zbytku medu a někdy i pylu, nezaměnitelná chuť, droga mého dětství.. Zbylý vosk vyplivneme do krabičky s voskem, protože i ten se znovu zpracovává - po rozpuštění se dává na výkup. Většinou se z něj vyrábí nové podklady pro plástve..
Prázdné plástve odnesu zpátky včelkám, aby je mohly znovu naplnit hustým medem. Miluju tyhle drobné chlupaté hmyzí kamarádky a už odmala se nebojím vzít si je na dlaň.. Obdivuju ten koloběh života, přírody, dokonalost, miluju tu vůni úlu, včel a medu.. Ten náš voní květinami z naší stráně a mým dětstvím. Dětstvím mých dětí. 
Doufám, že jednou budou stát na našem kopci a budou své děti učit, jak se vytáčí med. Doufám, že stále bude dostatek včel i trpělivých lidí, kteří se o ně umí starat...
A vím, že jestli se dožiju důchodu - bude ze mě "medová babička"..