Ale stalo se mi něco zvláštního.
Jela jsem dřív z práce domů a zastavila jsem se na Andělu.. Myslím, že k mému náhodnému (?) setkání by se v Praze příhodnější místo nenašlo.. Nechtěla jsem už nic nakupovat,ale moje oblíbené knihkupectví si mě doslova přitáhlo. Přestože tam byla v tomhle adventním čase spousta lidí, jako bych je nevnímala. Cítila jsem se, jako v chrámu, vnímala jsem tu neodolatelnou vůni nových knih, kterou miluju už od dětství a procházela jsem mezi regály, jako omámená. Věděla jsem, že navzdory tomu, že knížky už jsem, jako každoročně, svým synům nakoupila, že i tahle návštěva mě přijde draho.
Ale nemůžu si pomoct, myslím, že je to podobná vášeň, jako je nakupování ve slevách.
Musím si listovat v knihách, procházet regály - a dokonce k nim nenápadně čichat. Byla jsem rozrušená, měla jsem povznášející náladu, povzbuzenou předchozím posloucháním koled a těšila jsem se, jaké knihy si zase jako poklad ponesu domů.
Poslední dobou knihy, ale i hodně dalších věcí nakupuji intuitivně. Dá se říct, že se nechám přitáhnout k té správné knize.. A tak se stalo, že po vzrušujícím osahávání si voňavých knih, jsem si z obchodu nesla vhodné dárky pro mé nejbližší:: Citadelu od Exuperyho, mého oblíbeného Alchymistu od Paula Coelho a od Roberta Fulghuma - Drž mě pevně, miluj mě zlehka...
I sama sobě jsem koupila pod stromeček, jako dárek knihu "Objevte dar" - s podtitulem "a zrodí se nová budoucnost".. Knihy jsem nakupovala jako v nějakém transu, opilá jejich novotou, hladila jsem jejich přebal, Citadela ho má hladký a jemný,Alchymista pevný a drsný,knížka od Fulghuma, jako by měla přebal sametově jemný a teplý a Dar lesklý a klouzavý.
Ještě doma jsem se s nimi mazlia a protože, jsem je koupila každou s myšlenkou na někoho jiného, až když jsem je poskládala na stůl -jednu vedle druhé - došlo mi, jak se vlastně doplňují... |
Ale zpátky k okamžiku, kdy jsem si je slavnostně nesla v tašce, procházela okolo vonících borových větví a zavěšeného jmelí a prodírala jsem se davem lidí spěchajícím na metro ..
Prohlížela jsem si obličeje těch,co mě míjeli, jak mívám někdy ve zvyku a najednou mě zaujal, ne příliš vysoký, starší pán, který zvláštně pocupitával mezi chodci. Vypadal jako kouzelný dědeček z pohádky. Všimla jsem si, že popobíhá mezi lidmi a vyhledává hlavně ženy, které oslovuje. Zaujalo mě to, nejspíš i proto, že dotyčné, ještě přidaly na rychlosti, nebo se raději dívaly jinam, aby je náhodou někdo neobtěžoval. Nelze jim to zazlívat v dnešní zvláštní době, kdy nevíte odkud vám číhá nebezpečí.
Možná proto, že jsem nespěchala, jsem si rychle uvědomila, že ten pán s bystrýma očima, něco ostýchavě drží ve svých upracovaných rukou a nabízí to kolemjdoucím. Přesto už jsem ho minula a až po pár metrech mi došlo, že to byly dřevěné hračky.
Dojal mě ten způsob, i ta nepatřičnost toho zvláštního muže, uprostřed spěchajícího davu. Nepůsobil dojmem unaveného, bezmocného staříka. Hned jsem se otočila a těch pár metrů se vrátila.
Přišlo mi nespravedlivé, že když se tak snaží, že ho nikdo nevnímá. Přišla jsem na místo, kde stál.
A během těch pár sekund už tam nebyl. Jako mávnutím proutku. Pocítila jsem hluboké zklamání. Stála jsem a otáčela jsem se kolem své osy a bezradně se rozhlížela, pevně rozhodnutá ho najít.
Neptejte se mě, proč. Nevím.
A najednou, jako by vyrostl ze země tam zase stál, v ruce držíc pečlivě vyrobené a zaoblené hračky. "Dobrý den,", zeptala jsem se ho - "co to máte?" "Jojo a házedlo", potěšeně odpověděl a jeho neuvěřitelně bystré a průzračně čisté oči s vějířky, vrásek, které způsobuje jen smích, mě okouzlily.
Jojo bylo obyčejné, krásně kulaté a házedlo - terčík ve tvaru kapky s otvorem uprostřed a kuličkou, přivázanou na provázku. Cíl, kuličku umístit do otvoru. Neptala jsem se, jestli je prodává - rovnou jsem mu dala otázku, kolik za ně chce. "Třicet korun - za jedno", udivil mě. "Vezmu si oboje, zbytek si nechte" - podala jsem mu peníze. Poctivě vytáhl drobné na vrácení. "Opravdu je nechci, děkuji."
Nepočítal s něčím podobným a své rozpaky zakrýval vysvětlením, že dělá i dřevěné modely lodí.
Ani nevím proč - možná proto, že jsem pomyslela na své syny, že by je něco podobného mohlo zajímat,jsem se zeptala, jestli je na něj nějaký kontakt. V tu chvíli mě jeho nevtíravá srdečnost a překvapení z toho, že mě to zajímá, zahřála na duši. Energickýma rukama lovil v peněžence vizitku a říkal: "Vy jste důvěryhodná a já tak trochu vidím do lidí"..
Za chvíli už jsme spolu mluvili, jako staří známí, co si povídají o tom, co mají rádi. Dozvěděla jsem se,že má na Orlíku jachtičku, ve které od jara vozí výletníky a tak si přivydělává. Řekl mi i to nejdůležitější: " Víte, původně jsem elektrikář a před rokem nám s manželkou vyhořel dům - od elektřiny. Já už jsem dal domek, jakž takž do kupy, ale to víte, občas je to těžké. Ale já se nevzdávám, dělám co se dá."
Chtěla jsem říct - já vím, tohle znám, ale jako by mi něco stáhlo hrdlo a nevím, jako bych tušila,že je to zbytečné, že v tu chvíli to, on už ví. Že si přečetl v mých očích totéž, co já o něm.
Uprostřed proudícího davu - dvě zastavené duše.
Andělsky čistý pohled měl. Nevím, jestli to bylo jeho odhodlání to nevzdat, energie, jeho síla vzdorovat osudu a něco dělat, nesložit ruce do klína, ale cítila jsem silné dojetí. Potřásli jsme si rukou, popřáli si krásné Vánoce a hodně štěstí a rozešli se. Jeho pohled byl tak krásný a plný lásky, že jsem si v tu chvíli pomyslela - "Třeba je to anděl"!
Byla jsem moc ráda, že jsem v podzemním parkovišti měla auto, nerada bych, aby si lidi v metru mysleli, že jsem blázen.
Byla tak silně zasažena intenzitou toho setkání, že jsem začala plakat. Nevzlykala jsem, jen mi tekly slzy (tak, jako když papinův hrnec vypouští páru) - nezastavitelně, až domů..
Sama jsem si dávala otázku, jestli jsem se třeba už nezbláznila. Ale jsem přesvědčena, že ne.
Jen jsem zažila něco neobyčejného.
Sváteční zázrak.
Zastavila jsem se uprostřed lidí a potkala - anděla..
Že na anděly nevěříte? I kdyby to tak nebylo - copak není zázrak, potkat Člověka?
Vánoční blog: Potkala jsem anděla - aneb zázrak vánoční
Další články blogera
Tato rubrika neobsahuje žádné články...
Další články z rubriky Ostatní
Helena Vlachová
Můj syn
Vždy jsem si přála mít tři syny. Jenže člověk míní a Osud mění. Nakonec zůstalo jen při jednom synovi.
Olga Medová
Útřivé
Nevstoupíš dvakrát do stejné... lavice. Lavice Dejvice, rýmovačka...Budova Fakulty architektury od Aleny Šrámkové. Plně obsazené řady. Přednášející za katedrou. Prezentace s fotografiemi.
Pavel Nitka
Jaký to je milý dědeček aneb Stářím moudrost nezískáš...
Vždyť určitě celý život pracoval, staral se o své blízké, jedl jen kvalitní potraviny a nikdy na veřejnosti nemluvil sprostě. Dokonce i mouchám vyrobil ve své dílně krmítko...
Ján Chomík
U kaderníka
Márne sa snažím spomenúť si, kedy som bol prvýkrát u kaderníka. Je to však pravdepodobne jedna z tých spomienok, ktorú moja pamäť už definitívne pochovala.
Josef Ulman
Ja ně prarassijskij...!
Včera jsem na jednom fóru dostal tip na video nechvalně proslulého Petra Hájka, ve kterém dělá rozhovor s Jindřichem Rajchlem.
Počet článků 161 | Celková karma 0.00 | Průměrná čtenost 1039 |